Příběh zakladatele společnosti

Píše se rok 1992, mladý učitel z pohraniční obce Strání, Miroslav Zvonek, se touží vymanit z každodenního stereotypu a zajistit pro svou rodinu, manželku a tři děti, lepší život. V té době společně bydleli v dvoupokojovém učitelském bytě, který se, pro rozrůstající pětičlennou rodinu, stával poněkud těsným. Vzhledem k tomu, že mohl navázat na rodinnou podnikatelskou tradici, která byla potlačena komunistickým režimem, měl vždy oči otevřené a vyhlížel zajímavé obchodní příležitosti. Nejprve zkoušel prorazit coby vynálezce, podařilo se mu i několik nápadů zpeněžit. Na přilepšenou to nebylo špatné, ale on mířil výš. Prvním podnikatelským nápadem, který přivedl do praxe, byl chov činčil. Bohužel (či bohudík) neuspěl, jelikož se hlodavci nakazily myším morem. Z velkovýchovny sešlo a Miroslav začal vymýšlet další možné nápady. Lákalo jej podnikání s bramborami - zvažoval dovoz přímo do domácností či výrobu brambůrek. Ani s těmito však nesklidil úspěch. Brzy se však objevila velká příležitost v podobě kupónové privatizace, do které se zapojil jako velmi úspěšný zprostředkovatel. A od zprostředkování nákupu kupónových knížek, byl už vlastně jen kousek ke zprostředkování prodeje nemovitostí - realit.

Již od svého dětství, které Miroslav Zvonek prožil v menším moravském městě Bojkovice, se vyznačoval obchodním talentem. Po ukončení studia pedagogické fakulty v Olomouci, kde se seznámil se svou budoucí ženou, se stěhuje do menší pohraniční obce Strání. Zde již společně se svou manželkou začínají novou životní etapu jako učitelé na místní základní škole. Mezi žáky byl velmi oblíbený a prosazoval, že škola děti musí bavit. Rodina se brzy rozrůstá o další členy a to syny Miroslava (1984) a Filipa (1986) a dceru Denisu (1991). Když v roce 1992 založil AGENTURU ZVONEK už měl s podnikáním vlastní zkušenosti a mohl navazovat i na otcovu podnikatelskou aktivitu, o které mu tatínek vyprávěl. Ve 14 letech byl tatínek poslán do učení na pekaře. Působil pak hlavně na Valašsku, kde se dokázal osamostatnit a úspěšně podnikat. Přišla ale "nová" doba, podnikání bylo zakázáno, ale tatínek si uschoval své stroje potřebné k práci pekaře u svých příbuzných. Každý rok se se synem na ně chodili společně dívat. Tatínek byl přesvědčen, že se doba podnikání vrátí a on znovu začne ve svém oboru. Bohužel, umírá v červnu 1989, pět měsíců před revolucí.

ČINČILY A BRAMBORY
Ihned po revoluci zkusil Miroslav Zvonek podnikat s širší rodinou, nakoupili činčily, klece a granule jako krmivo pro tato krásná kožešinová zvířátka původem z Jižní Ameriky, kde žijí v divoké přírodě. Bylo to na tu dobu hodně peněz, jedna činčila stála 6.000 Kč. Bohužel - jeho
švagr, který se o zvířata staral, chtěl ušetřit na granulích a začal je krmit obyčejným obilím. V něm byl myší mor, a všechna zvířata se stala neplodná. Chov se musel ukončit a celé podnikání skončilo s velkou ztrátou a k tomu s ostudou. Další pokus o podnikání dopadl podobně. Ve sdružení s dalšími dvěma osobami plánovali pravidelnou dodávku brambor, které byly v té době nedostatkové zboží, do domácností. V podstatě předběhli dobu a třeba dnešní Rohlík. Když ale manžel jedné ze společnic sdružení objednal neplánovaně několik vagónů brambor s dovozem do Malenovic, museli zase podnikání ukončit. Jednalo se řádově o stovky tun brambor, které nebylo kde uskladnit. Podobně také dopadl i nápad s výrobou klasických bramborových lupínků. Ty klasické ale v polovině devadesátých let nahradily strojově vyráběné, často bez chuti a typické vůně, zato výrazně levnější a dodávané do supermarketů. Dnes je třeba o "hospodské" brambůrky už zase velký zájem.

KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE
Přišla první vlna kupónové privatizace, a mladý Viktor Kožený to rozjel se svým slibem desetinásobku. Nabízel spolupráci lidem, kteří by se o zájemce o vstup do kupónové privatizace prostřednictvím Harvardských fondů starali. V tom uviděl tehdy 32 letý Miroslav příležitost. Ale zklamání bylo obrovské. Když šel nakupovat v sobotu ráno chleba a mléko, zjistil, že ho předstihl jeho soused ze stejného patra učitelské bytovky ve Strání, a polepil celou obec nabídkami Harvardských fondů. On by byl až druhý a to nešlo. Hned nejbližší pondělí s jiným sousedem jel do Prahy, kde domluvil spolupráci s Investiční a poštovní bankou (IPB) a bankou Bohemia. V úterý pak koupil co největší množství kupónových knížek a zapojil do některé z výše uvedených bank stovky lidí. Kdo se chtěl zúčastnit kupónové privatizace, měl na výběr: buď IPB nebo banku Bohemia. I když obě banky později dopadly neslavně, třeba z IPB se stala po dořešení "problémů" ČSOB, tak splnily, co slíbily, a vyplatili svému spolupracovníkovi ze Strání slíbenou provizi - čistého to dělalo přes 90.000 korun. Pro učitele s hrubým platem kolem 3.000 Kč měsíčně to byly obrovské peníze. Po této úspěšné akci začal hledat další možnosti, ve kterých by se realizoval. Škola ho bavila, ale neuživila. Do všeho zasáhla pozvánka na 40 denní vojenské cvičení do Tábora v jižních Čechách. Aby nemusel nastoupit, vyřídil si civilní službu. Protože komunikoval se starostou obce Strání a zval jej do školy na své  vyučovací hodiny, vyžádal si jej starosta na obecní úřad. Toto řešení vyšlo, ale "vojáci" se pomstili a spočítali všechna potenciální vojenská cvičení až do důchodu, vynásobili koeficientem 1,5, což bylo v té době dané zákonem, a vyšla jim civilní služba téměř na 6 měsíců. 

CIVILNÍ SLUŽBA NA MĚSTSKÉM ÚŘADĚ
A tak se stalo, že se Miroslav mohl realizovat na obecním úřadě, přicházel tam s mnoha novými nápady, zavedl například měsíční časopis obce Strání, který měl velký úspěch, a např. na katastrálním úřadě v Uherském Brodě pro obec Strání aktualizoval příslušné katastrální mapy. Protože měl manželku na  mateřské a tři děti, šel mu ve škole stále plat (95% průměrné mzdy, tedy necelé tři tisíce) a navíc v rámci civilní služby dostával ošatné, stravné, paušální náklady na ubytování a další zákonem stanovené platby. Celkem to činilo cca 6.500 Kč měsíčně. I se mzdou tedy dohromady téměř 10.000 Kč. Což byly v té době velké peníze. Současně to ale znamenalo, že své plány na podnikání urychlil, protože vrátit se do školství ke mzdě 3.000 Kč měsíčně se mu již nechtělo. Protože celý život trpí zvláštní nemocí, nemá technickou paměť, obrátil tuto nevýhodu ve výhodu a vymýšlel nové projetky, které úspěšně prodával.  Některé chtěl realizovat sám, ale nemohl nikoho do společného podnikání získat. Všichni se báli opustit stálou práci a stálý příjem. I ho mnozí zrazovali: ve škole skoro nic nevyděláš, ale zase to máš jisté. V roce 1992 pak přišlo velké rozhodnutí, dva měsíce před koncem civilní služby dal ve škole výpověď s tím, že se už nevrátí. Z mnoha nápadů, které měl v hlavě, vybral ten hlavní - výměnu bytů v rámci celé České republiky. Sám totiž řešil problém bydlení, kdy pro pětičlennou rodinu byl dvoupokojový byt ve Strání prostě malý.

VÝMĚNA BYTŮ
Projekt výměny bytů měl úspěch, rychle se vybudovalo téměř 100 poboček v celém Československu od Karlových Varů až po Michalovce. Bohužel brzy se Slovensko osamostatnilo, a i české pobočky byl problém uřídit kvůli neefektivní komunikaci, jelikož sehnat pevnou linku byl téměř neřešitelný problém. Z poboček si nakonec nechal jen ty ve Zlínském kraji, z nichž většina funguje úspěšně dodnes. Postupně začal nabízet i finanční služby, nejprve stavební spoření s liškou, později i hypoteční úvěry. A protože za celou dobu podnikání nikoho neošidil a získal velmi dobré jméno, mnoho klientů se vrací a dává
doporučení dalším. A to je základ každého úspěšného podnikání a práce s lidmi.

Z LIKUSÁKU V MALENOVICÍCH NA NÁMĚSTÍ MÍRU V CENTRU ZLÍNA!
V roce 1992 Miroslav Zvonek prakticky nikoho ve Zlíně neznal, a tak byl problém i sehnat kancelář, odkud by firmu řídil. Nakonec se podařilo zajistit 15 m 2 velkou místnost s veškerým nábytkem v ceně cca 752 Kč měsíčně v likusáku vedle STK ve Zlíně - Malenovicích. Brzy si tam zvykli Zlíňáci jezdit trolejbusem a ani jim nevadilo, že stojí ve frontě na nedůstojné chodbě, až na ně přijde řada. Tady vydrželo sídlo firmy cca 2 roky. Jednoho dne však do kanceláře přišel Ing. Bezoušek, důchodce, který mu nabídl spolupráci s Českomoravskou stavební spořitelnou, která sídlila ve Zlíně na náměstí Míru 9. V dvoukanceláři o 80 m 2 seděl právě bývalý plukovník armády Ing. Bezoušek vždy ve středu od 14 do 16 hodin. Jinak byla kancelář prázdná. Myšlenka nabízet i stavební spoření, v té době jedinou možnost, jak si našetřit na byt či dům, se Miroslavu Zvonkovi líbila a velmi rychle se stal jedním z nejlepších spolupracovníků stavební spořitelny v republice. A navíc přišla nabídka, přesunout se do kanceláře na hlavním zlínském náměstí, kde nejprve sídlila s dalšími dvěma firmami, postupně však v kancelářích na náměstí Míru 9 zůstala jen Agentura Zvonek, než se sama přesunula později do přízemí na třídu T. Bati 199, kde sídlí již 18 let. V roce 2005 pak k této lukrativní kanceláři přibylo ještě hlavní sídlo společnosti v novostavbě dřevostavby na adrese Pod Nivami 330, Zlín.

ZAPOJENÍ RODINY DO PODNIKÁNÍ
Koncem 90. let dvacátého století se do činnosti realitní kanceláře a stavebního spoření zapojila úspěšně i manželka, Mgr. Anna Zvonková. No a jak šel čas a děti rostly, stávala se z Agentury Zvonek rodinná firma, zapojili se synové Miroslav a Filip, kteří jsou v současnosti jednateli společností, snacha Eliška Zvonková, manželka syna Miroslava, a dcera Denisa, která se stala, po absolvování Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze, právní konzultantkou společnosti.